Poprvé v Chamonix
1990
…..a když vystoupíš na Montenvers z vláčku, a uvidíš Dru a všechny ty věže a vrcholy okolo, na kterých byla psána historie lezení, možná si vzpomeneš, jak Tě kamarádi učili vázat první dračí smyčku……tak nějak zněl úvod nějakého článku v kterémsi Hotejlu o výstupu na Dru.Každopádně vím, že tato slova byla jedním z velkých motivů vyrazit do Šamoníc okamžitě co padnul bolševik.
A tak kteréhosi srpnového „kvečera“ 1990, přijíždíme s kamarády Tomášem, Ivošem a Martinem do mnou vysněného Chamonix. Absolutní Šamonští nováčci…..(to další rok už jsme se cítili jako staří pardálové :-) ) trošku bloudíme a večer parkujeme na jakési louce za městem, směle stavíme stany, ráno, přijíždí „městská“ a těm co stany ještě stojí vysvětluje, že to tak nejde. Byli slušní, tehdy ještě jo.
Balíme se a „nekompromisně“ že vyrážíme na Montenvers s cílem polézt někde na Chamonix d aiguilles. Ještě u lanovky nás však přepadla bouřka, která s přestávkami trvala asi dva dny, což jsme využili, k mému uspokojení, ke kompletnímu profárání Chamonix. Tedy alespoň já jsem občas čuměl jak puk. Horo obchody vrchovatě plné vercajku, bot, oblečení všeho druhu, které jsem do té doby prohlížel v katalozích. No neodolal jsem a nostalgicky jsem si zakoupil krásné barevné EBčka, tedy žádné „LaSportiva Mariacher“, které zrovna v tu dobu „letěly“ :-) Došlo také na seznámení se s dalším Českým osazenstvem oblíbeného placu pod lanovkou u starých skokanských můstků. Výhodou rovněž bylo, že se nám podařilo, na dluh, koupit od kteréhosi již odjíždějícího kolegy, kompletního okopírovaného nového průvodčíka od Pioly.
A tak přece jen vyrážíme (pěšky) nahoru na Monenvers, již „chytří“ z „chytrého“ Pioly. Našim cílem je lezenice v okolí chaty L´Envers. Stavíme stany, tehdy byly ceny na chatách pro nás ještě astronomické, zjišťujeme takové fajnovosti, jako například, že ledovec, ze kterého bereme odpoledne vodu je ráno zamrzlý a podobně. Ale taky lezeme. Ne vždy se však daří ale, alespoň já, zažívám to nejlepší lezení. Nádherná ostrá žula s drsností Adršpašského pískovce, pevná, chytlavá……no paráda. Jednou ve dvojku s Martinem, jednou všichni čtyři, člověk si musí zvyknout, ty rozměry jsou přece jen o něčem jiném než Tatry.
Například: S Martinem jsme si vybrali nějakou cestu, která se nám líbí, obtížnostně to snad pustí……hledíme do Pioly, aaa taty tudy, je tam nakreslených nějakých 26 puntíků,…to asi budou nějaké významné jistící body…..Prd, jak se později ukázalo byly to štandy, tedy lanové délky :-) Tuto skutečnost jsme pochopili asi u jedenáctého puntíku již ve stěně, kdy se začalo smrákat. No nevadí, štandy jsou luxusní a tak do toho sedáme a frčíme dolů. Ještě ta okrajovka, asi 3 metrová, je třeba se ve slaňáku rozhoupat a šups k botům a cepínům, které jsme nechali na okraji. Člověk se učí…..
Jedním z hlavních cílů byl ten největší, Monte Bianco - Mont Blanc. Zatím jediné na čem jsme se shodli je, že tam nechceme turistickou normálkou. Využívajíce dešťových odpolední ev. dopolední na chatě L´Envers a listujíce v tamnějších časopisech a průvodcích, jsme to vyanalyzovali na buď zkrácený hřeben Peturey, nebo Ostrohu Brenvy.
Tomášovi se to pomalu krátí, přece jen 3měsíční Evička, která ho čeká doma…. :-) …a tak s Tomem mizíme dolů do baráku horských vůdců, zatímco Martin s Ivošem ještě něco lezou. Téměř kompletně probereme, tehdy pro nás nepředstavitelný, informační zdroj v místní knihovně, a vzhledem k Tomášovému času (Peturey je přece jen časově delší) padá volba na Ostrohu Brenvy, také počasí zdá se být přeje. Další den již frčíme, po vzoru nejstarších Šamonských pardálů, stopem přes tunel do Itálie :-) . Prohlídka Courmayeru, že kde to ten Bonatti bydlí, spíme u řeky kousek nad Entreves.
Ráno, poďho do doliny Brenva. Celodenní, pro mne asi nejkrásnější turistika co jsem kdy zažil, do bivaku Brenva těsně pod ledovcem. Celý den nepotkáváme aninohu, no paráda., a v podvečer už jsme u superklasické bivakovací boudičky těsně pod ledovcem, romantika jak sviňa. Kolem ty klasiky, Mont Blanc s Brenvou, Petureyský hřeben, Mount Maundit, tam vyhlíží část Freneye, na druhé straně bude někde historický Fourche, tady se to psalo…... Ani jsem moc neusnul, hodinky taky zvoní už ve 12 resp v 00. Cha, zjišťujeme, že i přes důkladné plánování :-) máme jen jednu čelovku. První trhlinka je kvalitní, 5 metrů dolů a 7 nahoru., rozednívá se a už ji vidíme celou, Brenvu jednu, no originál to asi nestíháme, ostatně dneska se to již také neleze a ani lézt nedá, a tak volíme variantu přes Grussfeldův kuloár přímo na ostrohu. Jde to fajn, jištěním se zbytečně nezdržujeme, máme každá dvojka jedno samotné lehounké „dvojče“, takže délka, zapíchnutý cepín, další délka, až „narážíme“ pozdě odpoledne na vrcholové séraky. „No kurva“. Bloudíme, bloudíme, padnout mlha či cosi podobného, tak tam bloudíme asi dodnes. Naštěstí nacházíme nějaké staré zarostlé fixy, které ukazují cestu, a tak to probojujeme na placatý hřeben Mont Blancu. Proti nám nějací „Frantící“ jen tak sedáky, na tom navěšený vercajk, asi frčí přes Maundit a Tacul na poslední lanovku z Midi. „Aha tak to tu chodí“. No nic, jdeme „dobýt“ vrchol. V šest jsme tam a v sedm na Vallotce.
Bivakovací bouda Vallot……hrozný bordel, uprostřed hromada odpadků, Ivoš s Tomášem chytají flek na „pódijku“, my s Martinem už jen pod. Nad námi spí, respektivě se převalujou nějací naši, tedy čeští turisté, kteří celou noc řeší, jestli si mají dát bujón, nebo rejži, nebo se poblijou hned. Ale únava alespoň na chvíli vykonala své. Brzo ráno, sotva se rozední, mizí Tomáš, doprovázený Ivošem, dolů aby si mohl chytit co nejrychlejší stop domů. S Martinem to nějak neřešíme, a tak sledujeme „šrumec“ přicházejících turistů různých národností směřujících na MB. Vchází kompletně v mačkách, navázání, v sedácích,…..nějaká slečna/paní se dokázala, i když v sedáku, kompletně svlíknout do spodního prádla a zase oblíknout, hmhmhmhm :-) . Až všichni vypadnou na MB, vaříme si poslední bujónek, přidáváme rejži, kterou jsme někde našli……Vodu na pití se nám roztápět nechce a tak lezem při sestupu do nejbližší vhodné trhliny na ledovci, kolem chaty Mullet……a ten příšerný krpál do CH. Dole samozřejmě levné pivo z hypermarketu, bagety a francouzský hermelín, a sprcha v nejbližším kempu, kde nás tentokrát ještě nevymákli :-)
Ještě nějaké nákupy, kromě EBček, přidávám tehdy špičkové rámovky GRIVEL 2F, všechno „píšeme“ na Martina, který slíbil, že nějak vyřeší odpočet DPH. (později to vyřešil tak, že před Vánočními svátky úspěšně za tři dny dostopoval z domu do Chamonix a zpět)
Aby cesta zpět do vlasti nebyla nudná, zastavujeme se na nějaké čtyři dny ještě ve Frankenjuře, něco polezeme, osobně jsem si, asi vzhledem k tomu, že předchozí neustálé „poběhávání“ po horách spojené s lehkou stravou mělo pozitivní vliv na kg mé tělesné schránky, vylezl svoji první sedmu…možná v té Frankenjuře je to o něco lehčí :-) , a taky blbě čumíme například do cesty „Kanal im Rücken“ X , tehdy jedné z nejtěžších sportovních cest na světě.